Rozhovor: Novinář Pavel Dobrovský

Pavla Dobrovského můžete znát především díky jeho publicistické činnosti, fotografiím nebo videohrám. Za tento náš zajímavý rozhovor jsem velmi rád.

Pavla Dobrovského můžete znát především díky jeho publicistické činnosti, fotografiím nebo videohrám. Myslím, že právě herní publicistikou se nejvíce zapsal do povědomí mé generace a z toho popudu vznikl tenhle rozhovor. Co se dozvím od člověka, který mě celé mládí provázel koníčkem, jenž mi vydržel dodnes?

David: Vítám Tě, Pavle. Vím, že má rutina první otázky u rozhovorů bude pro tebe složitější. Kdo je Pavel Dobrovský? Jak se vidíš ty sám?

Pavel Dobrovský: Několikrát v životě jsem byl omylem na správném místě ve správný čas, takže jsem tak trochu nezaslouženě došel k tomu, co dělám. Nejsem schopný hodnotit svojí práci – to ať dělají ti, kterým je určena. Vždy v ní hrál prim přinášet informace a přitom zůstávat otevřený novým možnostem. Velkou roli v tom sehrálo cestování, které mi v poměrně mladém věku hardcore způsobem otevřelo svět a stalo se nezničitelnou součástí mého života.

 

David: Před pár měsíci nastal z Hrej.cz odliv některých redaktorů. Byli to lidé, se kterými jsi dlouhou dobu tvořil zpravodajství z herní scény, ale i vlastní vtípky a Level TV. Co tě motivovalo zůstat v Levelu, potažmo v Hrej.cz?

Pavel Dobrovský: Někdy člověk dojde na křižovatku a nemůže si hodit mincí. V době, kdy proběhlo lámání chleba, jsem byl na ostrově Avša v Marmarském moři a psal cestopis z Etiopie, takže po návratu jsem byl postaven před hotovou věc a o pozadí odchodu „staré gardy“ jsem se dozvídal jen zprostředkovaně. Jaké to bylo v oku hurikánu, to jsem nezažil. A vlastně ani nevím, jestli nějaké bylo.

V Levelu nadále zůstávám, protože věřím, že stačí jen málo, aby se časopis pohnul správným směrem a dokázal nabízet webu konkurenceschopný obsah. Časopis má mnohem víc možností, jak se rozvíjet, než internet. Problém české mediální scény je, že pomalu reaguje na technologické a společenské trendy a možnosti, které sebou nesou takzvaná „nová média.“ Nejsou tu investoři, kteří by byli ochotní zaplatit novou formu média, především proto, že omezená velikost lokálního reklamního trhu by zřejmě něco takového nezaplatila.

Ve hrách to platí dvounásobně. Jenže před budoucností se nedá schovávat – a když se to bude dělat, tak v té skrýši vyhnijeme.

 

David: Možná je to banální otázka, ale obyčejní smrtelníci do toho tolik nevidí. Vídáš se ještě s kluky ze „staré redakce“? S Lukášem Grygarem, Martinem Bachem nebo třeba Petrem Poláčkem?

Pavel Dobrovský: Vztahy máme korektní, vídáme se na pracovních cestách nebo prostě jen tak náhodou na ulici nebo v hospodě. Prožili jsme spolu pár úžasných let, kdy nám to dohromady fungovalo jako pracovnímu kolektivu a to se nedá zahodit za hlavu. Navíc necítím, že spolu už nikdy spolupracovat nebudeme. Budoucnost je otevřená, a dokud se pohybujeme ve stejném pracovním světě, tak možná zase někdy společně něco dělat budeme.

 

David: Jako dlouholetého čtenáře Levelu a především pak dlouholetého posluchače hPodu to byl pro mě (a jistě nejen pro mě) docela šok, ta hejblata v redakci. Jak si tohle období vnímal ty? Probíhalo to nějak bouřlivě nebo šel život prostě dál?

Pavel Dobrovský: Ostrov Avša má pár desítek kilometrů čtverečných. Na podzim a v zimě tam bydlí tak padesát rybářů. Byla otevřena jedna reštyka a jedna čajovna. Nikdo neuměl anglicky nebo německy nebo rusky. Jediná kulturní událost týdne: jde se v mlze s brokovnicemi na hon křepelek (nikdy nikdo žádnou nezahlédl). Nefungoval mi mobil. Nebyl internet. Pršelo. Nejbližší pevnina byla zatraceně daleko. Bylo to nejhorší místo, kde jsem mohl strávit pár týdnů a zároveň svojí izolací nejlepší na psaní.

Střih. Stojím v Praze a koukám nevěřícně na všechny ty negativní emoce, hádky a podkuřování, které probíhá kvůli Level vs Games. Nutno dodat, že ani ne tak na straně redaktorů. Chvíli jsem zkoušel být figurkou na cizí šachovnici, ale pak jsem zavřel oči, přemístil se v duchu zpátky na Avšu a zjistil, že je to vlastně celkem jedno. Navíc, jak jsem říkal, někdy si člověk z mnoha důvodů nemůže vybírat.

David: Když jsem dělal rozhovor s Lukášem Grygarem, tak uvedl na pravou míru tvůj údajný odchod z Levelu a Hrej.cz. Měl jsi vůbec v plánu odejít nebo to byla jen nějaká kachna?

Pavel Dobrovský: Před odjezdem do Kurdistánu jsem byl o situaci kolem Games informován a kývl jsem na možnost psát občasné texty. Během mé nepřítomnosti situace vyeskalovala do určitého bodu, kdy bylo nutné se rozhodnout – a rozhodnutí proběhlo beze mě.

 

David: Pravdou ovšem zůstává, že jsi se od té doby v hPodu neobjevil. Můžeš říct proč nebo je to příliš tajné?

Pavel Dobrovský: Po tolika letech s hPodem jsem z něj byl už unavený a na mnoha dílech to bylo poznat. Po návratu jsem jednak neměl příležitost se do podcastu vrátit, a pak jsem si uvědomil, že na té podcastové koleji nejsou výhybky a raději jsem investoval energii do jiných projektů. Dal jsem si od internetu dovolenou do odvolání. Samozřejmě mě tehdy štvalo, že mi nikdo za ty roky podcastování ani osobně nepoděkoval.

 

David: Videohrám se věnuješ už poměrně dlouho, takže se nejspíš musel změnit i tvůj názor na ně. Zjistils, že se na ně už díváš jinak nebo že v nich hledáš něco, co bys v nich dřív vůbec nehledal?

Pavel Dobrovský: Hry jsou skvělé. Některé. Jiné jsou debilní. A těch je mnohem víc. Není to nic divného. Když se to srovná s knižním nebo filmovým trhem, tak je ten poměr přibližně stejný. S tím, jak člověk nabaluje zkušenosti, tak některé typy filmů, knih a her, které ho bavily v šestnácti, už odmítá, protože jsou pořád o tom samém a nenabízí žádné cingrlátko k zamyšlení.

Podle toho hry soudím – dají mi dostatek potravy pro zamyšlení? Vyprovokují mě k tomu, abych o nich přemýšlel po dohrání? Podívám se skrz ně na svět novou optikou? Třeba Bioshock, Far Cry 2 nebo Dreamfall jsou určitě hry, které mi v posledních letech daly ze všeho zmíněného hodně. Z pohledu vývojářů to samozřejmě není lehké, protože každý motiv přes čáru je automaticky vystaven nepochopení nebo kritice. A tak se raději drží při zdi. Doufám, že se od ní budou odlepovat častěji a odvážněji.

 

David: Položím obligátní otázku, která ovšem hrající čtenáře určitě bude zajímat. Která hra tě v poslední době zaujala a proč?

Pavel Dobrovský: V poslední době jsem hrál Bulletstorm. Lineárnost herního zážitku mě unavovala a asi po dvou dnech hraní jsem to odinstaloval. Nepřišlo mi to vtipné ani vynalézavé, přišlo mi to průměrné. V noci 24. prosince jsem dohrál Dead Space 2 – a u toho jsem si chrochtal blahem, hlavně kvůli dobrému střídání rytmu akce, příběhu a prostředí. Teď hraju Gemini Rue, což je parádní úspěch nezávislé scény a nořím se do Black Prophecy, vesmírného MMORPG. Je to sice zatím jen trochu přikrášlená střílejda, ale je to ve vesmíru – a to se počítá.

David: Koukneme se trochu do budoucnosti. Myslíš, že se má hraní ještě nějak zásadnější kam vyvíjet? Experimentujeme s novými formami ovládání, ale je to revoluční? Může vůbec přijít nějaká revoluce v hraní?

 

Pavel Dobrovský: Proč neustále voláme po revoluci v hraní? Mám pocit, že kvalitní hry tu jsou – aspoň jedna měsíčně – a nejkvalitnější jsou ty nejvíc promyšlené. To znamená, že mají nejen soudržný výtvarný styl, ale také jsou dobře vystavěny a řeší závažné téma prostředky, které odpovídají vnímání dospělých lidí. Všechny ty pohybové ovladače, 3D displeje a podobné jsou jen prostředkem, jak se k takové kvalitě dostat. Záleží tedy především na moudrosti a bystrosti autorů, jestli je dokáží dobře využít.

Po pár dekádách urputného vývoje v oblasti hardwaru a softwaru se zdá, že pro herní průmysl je nutné neustále přicházet s technologickými novotami – jenže jsme spíš v bodu, kdy bouřlivé dospívání končí a nadchází čas, kdy konečně tvůrci budou mít příležitost svobodně a volně pracovat na kvalitních titulech bez hrůzy z dalšího „přelomového“ rozhraní. Někteří už tam byli (David Cage, Ken Levine), jiní se tam dostanou a vedle toho bude neskutečně vzkvétat scéna nezávislých her, ze které mohou přijít také zajímavé tituly s mnohem slabší prezentací.

 

David: V podstatě od začátku ses vymykal běžným standardům herního novináře. Minimálně ses tak jevil klukovi, kterým jsem býval, když jsem čítal Levely. Tvůj život je prosycen cestováním a zkoumáním odlišných kultur. Co tě táhne v dál, do krajů tak dalekých, že o nich Evropané nevědí prakticky nic?

Pavel Dobrovský: Když jsem to svého času někde zpětně rozebíral, tak je cestování spojené i s hraním her, protože obojí člověka nutí prozkoumávat a zjišťovat, co je za horizontem. Někteří to dokážou čistě filozoficky a intelektuálně z tepla svého domova, já tak daleko nejsem, takže se musím přemisťovat fyzicky. Spojení her a cestování je jen dalším důkazem, že na první pohled nesourodé věci spolu souvisí a nabalují se na ně další a další – třeba fotografie, cestopisy nebo pochopení způsobu myšlení jiných kultur.

Ruku v ruce s tím pak jde mělkost her, které jsou naivní a nedospělé, až na několik málo výjimek a nedokážou mě v poslední době naplnit nadšením. Rád cestuji po kontinentech nebo virtuálních světech herních a internetových. A jak říká Paul Theroux: „Cestování je jedna z nejbolestivějších věcí.“ Ale stojí za to.

 

David: Zážitků z cest máš určitě baziliony. Mohl by ses podělit o nějaký veselý nebo radostný, na který rád vzpomínáš?

Pavel Dobrovský: Cestování je pro mě především o lidech, které potkám. Jejich životy se všemi radostmi a smutky jsou tím, co stojí za zaznamenání. Namísto odpovědi uvedu jednu malou část z připravovaného etiopského cestopisu, co mi řekl člověk o vlastním radostném okamžiku, v němž přežil. Je to z jižní Etiopie:

Vracím se do vesnice, kde Adimasu před skladištěm soli právě řeší s Ruzou a dalším člověkem, kolik stojí potraviny v Yabellu. Neznámý se představuje jako Muhamad a pyšně ukazuje levou ruku. Je na ní velká jizva od palce až k malíčku ve tvaru V. Dlaň díky ní nenarovná.

„Somali,“ říká. Na to není překladu potřeba.

Stahuje triko a ukazuje ohromnou jizvu na boku.

„Somali.“

Ruza ukazuje nohu. Ve stehnu má z obou stran kruhovou jizvu po průstřelu.

„Somali.“

Muhamad začne trhaně vyprávět, že před životem v El Sodu byl řádným vojákem, který se svojí jednotkou jezdil potlačovat agresivní Somálce. Obvykle někdo armádě nahlásil, že Somálci zaútočili na borenskou vesnici anebo přepadávají auta na silnici. Do oblasti se vydaly nákladní auta s vojáky, kteří bandity honili na život a na smrt. Vzpomínám si, jak Momino popisoval útoky jak Somálců, tak zdivočelých vojáků na El Sod. Jednou Muhamad vyrazil na potrestání Somálců, kteří vyprovokovali kmenovou válku. Několik dní se svojí jednotkou vyčkával, pak dostali příkaz rozdělit se a pátrat na vlastní pěst.

„Honili jsme je několik dní. Vystřílel jsem všechny náboje. Byl podvečer. Vracel jsem se zpátky na domluvené místo srazu. Najednou se přede mnou objevil Somálec. Mířil na mě kalašnikovem. Neměl jsem čas zareagovat. Navíc jsem neměl zbraň, schoval jsem jí do termitiště, když došly náboje.“

„Mluvíme podobnou řečí. Rychle jsem ho požádal, aby vyřídil mé rodině, kde jsem byl zabit. Bylo jasné, že z tohohle se živý nedostanu. Nechtěl jsem, aby moje tělo zůstalo v poušti. Chtěl jsem, aby mé tělo pochovali u mé rodné vesnice. Aby moje děti věděli, kde leží jejich otec. Somálec mě poslouchal. V ten okamžik, v tom jeho zaváhání, jsem chytil hlaveň jeho samopalu levou rukou a odstrčil jí pryč. Prostřelil mi ruku, ale já jsem pravačkou vytáhl nůž a zarazil mu ho do krku.“

David: V nějakém hPodu jsem slyšel, že jsi snad kdesi skončil v limuzíně nějakého šejka a hráli jste na PS 2, je to pravda?

Pavel Dobrovský: To bylo před pár lety v Íránu. Jel jsem z Afghanistánu na jih Íránu navštívit známého v městě Bandar-e Abbás a podívat se na můj milovaný a naprosto pustý ostrov Hormoz. Někde od Kermánu jsem stopoval, a když jsem se dostal pod hory na rozpálené příbřežní pláně u Perského zálivu, nabral mě v úchvatně klimatizovaném Audi (nebo co to bylo) syn místního podnikatele. Měl citrusovou farmu – miliardy pomerančů. Bylo mi z nich po pár hodinách blbě. A taky měl stádo argentinských dog, které pořád nevěděly, jestli mě mají zabít nebo přijmout do rodiny.

Pár dní jsem strávil v jejich skoro paláci a nedělali jsme nic jiného, než, že jsme hráli na PS2 Tekkena a nějaký fotbal a chodili s dogami na lovy anebo bez dog na pomeranče. Nádherný čas! Zejména noční offroad projížďky po poušti. Málo se to ví, ale Peršané jsou velmi hravý národ a mají hrozně rádi Mafii.

David: Když jsme u toho cestování, kdyby sis mohl vybrat, kde bys chtěl žít? Kdyby ses mohl teď sbalit a usadit se kdekoliv na světě?

Pavel Dobrovský: Dnes už nevidím rozdíl mezi životem v Čechách nebo někde jinde. Ono je to celkem jedno. Cestování není útěk nebo dovolená, cestování je přirozenou součástí mého života, stejně jako nákup rohlíků.

 

David: Šlo ti někdy při cestách o život? Byly situace, kdy sis fakt říkal, že je průser a nevíš, jak to skončí?

Pavel Dobrovský: Ono to překvapí, ale takových situací je mnohem méně, než člověk očekává. Lidský život má zatraceně vysokou hodnotu všude po světě – a to říkám z té pozice, že jsem třeba v Keni nebo Afghánu stál na té špatné straně kalašnikova, stříleli po mě v Kurdistánu anebo mi chtěli podříznout krk v Tanzánii. Když se člověk chová dostatečně příčetně a nevyhledává jasné nebezpečí, tak se mu nic nestane. Není to tedy pravidlo, které by platilo sto procentně, ale je na něj docela spolehnutí.

Ale k tvojí otázce: vyrazil jsem společně s několika přáteli z Kábulu na sever od města jezdit na koních. Po cestě jsme se stavili v Bagramu, kde jsem byl na tržišti u zdi americké základny trochu déle, než kolik bylo času. Ale nediv se! Prodávalo se tam všechno, co používají Američtí vojáci! Navigace, chladné zbraně – mezi lidmi šla dokonce fáma, že nějaký důstojník si přivydělal pár dolarů tím, že střelil přísně tajné vojenské mapy, které si pak koupil nějaký talibánec. Všechno tam bylo za naprosto směšné ceny, řekněme do padesáti dolarů.

Kvůli tomu zdržení a nákupům jsme se pak vraceli z koníčků zpátky do Kábulu ve tmě. To není moc dobré. Centrum Kábulu je sice bezpečné místo, ale na předměstích nikdy nevíš, jestli tě nějací cvoci nebudou chtít dostat. Najednou naše auto obklopila banda neuniformovaných, špinavých a zarostlých lidí. Začali se dobývat dovnitř, něco křičeli do okýnek a i moji afgánští přátelé, kteří patřili k dost vysoké sortě podnikatelů a politicky vlivných lidí, začali být nervózní. Na zadním sedadle jsem si rychle přesunul dýku do boty a začal zakopávat foťák pod sedadlo. Bylo celkem jasné, že když mě vytáhnou z auta, tak budu mít minimum příležitostí tu dýku vůbec vytáhnout, ale nechtěl jsem se jim dát zadarmo. Po asi patnácti velmi intenzivních minutách plných řevu v darí jsme najednou vyrazili. Známý u volantu prostě šlápl na plyn a příšerně rychle vystartoval. To mělo ještě dohru, protože mu nějak nefungovaly brzdy…

Teprve později jsem se dozvěděl, že zřejmě šlo o tajnou policii, která na popud vlády a Američanů namátkově kontroluje auta s neafgánci, zda náhodou nejsou unášeni. V tu chvíli to ale rozhodně nevypadalo, že by šlo o rutinní kontrolu. Podobné nervy byly o několik dní později, když mě v noci v ulicích Kábulu (tehdy tam nefungovala elektřina) zaměřil americký odstřelovač s tím, co sakra dělám na ulici po setmění, a že jsem určitě špeh, protože do Afghánistánu se nejezdí na čumendu. V té situaci nervozita pramenila z toho, že nikdy nevíš, kdy tomu devatenácti letýmu vystrašenýmu klukovi lupne v bedně a on to zmáčkne.

A do třetice z té samé cesty – v pákistánském Pešaváru jsem se vypravil do jisté vesnice, kde se dělají zbraně. To znamená, že o té vesnici nesmí nikdo vědět – oficiálně moc neexistuje. Sice jsem byl dobře maskovaný, ale stejně mě ti Talibánci poznali a šoupli mě do jakési díry, odkud se nedalo zdrhnout. Naštěstí o mě neměli zájem a ještě ten den mě vyexpedovali zpátky do Pešaváru.

 

David: Sledoval jsi události, které nedávno probíhaly v Egyptě? Zajímal by mě tvůj názor na tohle téma.

Pavel Dobrovský: Události v Egyptě jsou příkladem toho, že „sametové“ revoluce se ještě dají dělat. Při událostech v sousední Libyi je na skoro na místě Mubarakovi poděkovat, že se neobrátil proti svým lidem stejně jako Kaddáfí, ale relativně klidně odešel od válu. Všechny ty revoluce, které momentálně probíhají v muslimském světě, ukazují, že zkostnatělé vlády se pomalu hroutí, protože internetový svět jednadvacátého století si jich mnohem víc všímá a sociální sítě spojující lidi dohromady dávají pořádný rozměr „občanské žurnalistice.“ Teď se nic neututlá (ani v Číně) a vládnoucí despoti s tím musí počítat. Řečeno slovy jedné postavy z filmu Serenity: You can’t stop the signal.

 

David: Teď odbočíme zase k tobě. Pokud se nepletu, tak také rád čteš knížky. Máš nějaké oblíbené autory nebo přímo díla?

Pavel Dobrovský: Určující byla Citadela od Exupéryho, knihy P. K. Dicka a Stanislawa Lema. Momentálně je to Paul Theroux, jehož knihy bohužel nevychází v češtině. Píše velmi poutavé cestopisy i beletrii a je třeba autorem předlohy pro Weirův film Pobřeží moskytů. V cestopisech si Theroux všímá lidí, portrétuje na základě jejich výpovědí země a nebojí se být kritický. Často legalizuje moje vlastní názory jen tím, že o nich napíše a nejednou se mi stalo, že jsem byl z jeho popisů a postřehů úplně naměkko.

Roku 1999 jsem jel z Kapského města do Nairobi. A on tou dobou jel z Káhiy do Kapského města. Baví mě myšlenka, že jsme se někde na cestě potkali a já si pomyslel: „Další dědek, co neví co s penzí a cestuje si po vybraných hotelích.“ A on: „Další zatracenej baťůžkář, který se nedívá okolo a utrácí v nesmyslném cestování svoje mládí.“

No a z české literatury je to aktuálně Adolf Parlesák. Člověk, o kterém by se mělo vědět víc! Sloužil za války Habeše (Etiopie) a fašistické Itálie jako vojenský poradce habešského císaře. Jeho kniha Habešská odysea je naprostým zjevením, protože dokumentuje jak tehdejší Etiopii, tak její lidi a jejich hrdost, čest a naivitu, když se třeba se starožitnými puškami vypravují do boje proti italským tankům. Původní vydání z roku 1948 se těžko shání, ale jestli na něj v antikvariátu narazíte, tak neváhejte!

 

David: Když jsem procházel tvé portfolio, nechtěl jsem moc věřit tomu, kolik jsi toho stihl vytvořit. Publikovat stovky článků do desítek médií, fotit, cestovat, věnovat se hrám a to jsem určitě nezjistil všechno. Co tě žene dopředu? Kde bereš tu inspiraci a nadšení?

Pavel Dobrovský: Když je člověk na volné noze, tak se musí neustále rozhlížet a hledat příležitosti. Není spoutaný pravidelnou pracovní dobou. Má čas dělat zajímavé věci … i kraviny. Toho druhého bohužel mnohem víc. Ještě pořád hledám tu správnou metodiku!

David: Jak dneska vypadá tvůj běžný den?

Pavel Dobrovský: Vstanu v sedm, proberu se do osmi, projedu fóra, zprávy a maily, odpovím na maily a do tří až čtyř odpoledne pracuji. Pak jdu běhat nebo lézt na stěnu nebo provádím nějakou takovou fyzickou aktivitu, abych vyvážil to dřepění u kompu. Někdy samozřejmě později, protože prokrastinace a sport zvaný povalovaná je mor, před kterým se těžko uniká A večery trávím se svojí úžasnou přítelkyní, bez které by ty dny byly dost šedivé a nudné.

David: Věnuješ se také horolezectví. Kdy se v tobě projevila vášeň pro tenhle koníček a proč myslíš, že si tě našel zrovna tenhle?

Pavel Dobrovský: Stejně jako běhání je v lezení hrozně moc jednoduché, ale výživné filozofie: dostat se na konec. Překonat svoje limity. Ono, když visíš dvě stě metrů nad zemí na jedenácti milimetrovém laně… V tom je něco totálně zenového. Je to individuální sport, což mi vyhovuje, protože se člověk spoléhá především sám na sebe a ne na tým. Za všechny prohry si můžeš sám. Máš možnost vyhodnotit chybu a zkusit to znovu.

Minulý rok, po těžké tříštivé zlomenině pravé ruky, jsem myslel, že už na skálu nevlezu. Jak jsem zjistil po rehabilitaci na začátku února – ono to jde. Takže zase lezu, jen si dávám mnohem větší pozor. A taky se mnohem víc bojím.

 

David: Ještě na chvíli odletíme zase ke hrám. Dostal ses k herní novinařině náhodou nebo jsi měl tenhle obor v merku už jako dítě?

Pavel Dobrovský: Tak často jsem chodil před herní krámek v ulici V. P. Čkalova v Dejvicích, kde si dávali sraz kluci ze Score, až jsem se nějak dostal mezi ně a mnohem později, když Honza Eisler dělal na Klanu a Andrej Anastasov se vrátil na pozici šéfa Score, jsem napsal první recenze. Petr Vochozka na to tehdy reagoval na Mamedia (dnešní Mageo) slovy, ať už nenechávají psát lidi jako je Pavel Dobrovský, kteří píšou o tom, jak venčí psa. No, a pak to tak nějak přirozeně pokračovalo až do Levelu.

David: Překvapilo tě něco na herním byznysu po tom, co jsi do něj skočil jako novinář?

Pavel Dobrovský: Když se na herní byznys člověk dívá zvenčí, tak vypadá mnohem barevněji a lákavěji, než když je vevnitř.

David: Čistě teoreticky. Někdo by se tě zeptal, jak být lepším herním novinářem. Přišel bych za tebou a řekl:“ Mám rád hry, rád o nich píšu, je způsob, jak se zlepšovat a být v tom co nejlepší?“ Jak bys mi poradil?

Pavel Dobrovský: Na tuhle otázku jsme odpovídali mnohokrát při různých příležitostech. Takže stručně: číst, číst, číst. Psát, psát, psát. Udělat si blog, psát na blog. Definovat své názory. Psát o nich. Vyznat se v popkultuře, ať už to znamená cokoliv. Psát o ní. Psát klidně komentáře nebo preview. Dělat rozhovory. Recenze jsou obsahově hrozně těžké! Sledovat, jak recenzují lidé třeba v novinách a učit se od nich. Tím vším si najdete svůj vlastní styl a vypíšete se. Taky to bude chvíli trvat, ale ta vytrvalost se také počítá. A vůbec nejsou od věci kurzy tvůrčího psaní.

David: Je škoda, že tenhle rozhovor nemůžeme dělat tváří v tvář (možná je to lepší, ušetříš si nadšený křik malého děcka, které ve mně určitě pořád někde je), ale i tak je to pro mě velká čest. Moje úplně poslední otázka zní. Je něco, co bys rád sdělil všem čtenářům, bez rozdílu koníčků, pohlaví, věků, ras a národností?

Pavel Dobrovský: Carpe diem!

David: Díky za rozhovor Pavle, měj se úspěšně!

Pavel Dobrovský: Též!

 

Pavlův Flickr, kde najdete spousty fotek.

Profesní informace o Pavlovi najdete na Linkedin a navolnenoze.cz.

Výstavu jeho fotografií z Íránu můžete vidět v Café Orange na Praze 6.

A taky můžete sledovat Pavla na Twitteru.