Sklepení pod FMK ukrývalo poklad!

Fakulta multimediálních komunikací Univerzity Tomáše Bati zažila dnes ráno vskutku neobyčejné věci. Nevěřil bych, že budu svědkem něčeho tak magického.

Dnešní ráno nemělo být ničím moc výjimečné. Na přednášku prof. Dolňáka jsme se celý první ročník jako vždy těšili a počet studentů na hodině tomu plně odpovídal. Z nějakého důvodu si prof.Dolňák po příchodu do třídy nesundal svůj klobouk. A také kožený bič za jeho opaskem naznačoval, že dnes to nebude obyčejná hodina. Nadšeně jsme čekali, co se bude dít.

 

(Promluvy prof. Dolňákaj jsou přeloženy do Českého jazyka, protože slovensky psát neumím a protože byste se mi smáli, kdybych se o to pokusil.)

 

Prof. Dolňák: „Vážení kolegové, dozvěděl jsem se ohromnou věc. Zkoumal jsem staré zápisky stavitelů této budovy a ukázalo se, že původní základy tu v žádném případě nejsou teprve pár let, ale již několik století! Jak to, že se na to nepřišlo při stavbě téhle naší moderní budovy? Inu, to nechme na posouzení jiným, pro nás je důležitý ten fakt, že staré základy budov mohou ukrývat co?“ Zeptal se a nadšeně pohlédl do našich řad. Pekelně jsme se zamysleli a několik odvážných vystřelilo své nápady směrem na profesora.

 

„Červotoče?“ Zeptal se opatrně Martin Zlevnil.

 

„Hnilobu!“ Vykřikl David Lesík.

 

„Trpaslíky!“ Přidal svou trošku do mlýna Matěj Opravbotu.

 

Profesor Dolňák si trochu povzdychl a řekl: „Kolegové, zamyslete se. Co může být ukryto ve starých základech budov mimo škůdce, rozpadající se strukturu nebo,“ pohlédl úkosem na Matěje, kterému zářila očka z představy trpaslíků bydlících ve sklepeních. „Nebo mýtické bytosti, které nikdo nikdy neviděl, a které zcela jistě neexistují.“ Tu poslední větu neměl říkat.

 

„Lžete! Nechte trpaslíky žít!“ Vykřikl Matěj a utekl z učebny. Překvapeně jsme se za ním dívali. Potom profesor pokračoval: „No tak, nejste přece hloupí, jste na prestižním oboru, tak mi neříkejte, že vám to nedojde. Dám vám nápovědu. Je to žluté a každému se to líbí.“

 

Třída chvíli úporně přemýšlela.

 

„Kuřátka!“ Zkusila to Terka Biolitová, „Včely!“ Ozval se Pavel Dovybíral „Citronová zmzlina!“ Houkla Markéta Drozdová. Ve výsledku jsme křičeli jeden přes druhého. Pak došla prof. Dolňákovi trpělivost a vytáhl z kabely obrázek. Byl na něm…

 

„Poklad!“ Vydechli jsme.

 

„Přesně tak! A my ho teď půjdeme najít. Protože podle zápisků ze stavby základů se domnívám, že by mohl mít velikou cenu. Sami dělníci o něm mluvili, jako o „nejkrásnější věci, kterou kdy viděli. To je prostě šance!“

 

Ohromeně jsme se na něj koukali. I Matěj zpoza dveří zvědavě nakouknul, když slyšel slovo poklad. Poklady totiž bývají spojené s trpaslíky.

 

„Ano, půjdeme jej najít. Proč? Protože to může být docela vzrůšo a taky proto, abychom dostáli pověsti naší fakulty jako neohrožené, statečné a výjimečné! Zvedáme se.“ Profesorovi trochu svítily oči a svůj plamenný projev zakončil tlesknutím.

 

Za hodinu jsme byli všichni připravení u vchodu do sklepů FMK. Moc jsme nevěděli, na co tam narazíme, a proto jsme si s sebou vzali pár maličkostí. Vodu, jídlo a pochodně. Profesor už stál u dveří a čekal, až se utišíme. Když ticho dosáhlo maxima, odepnul kožený bičík z koženého opasku a koženě se na nás usmál.

 

„Toto je velký den. Vstupujeme do zcela neprobádaných oblastí našeho vědění! Dnes změníme historii této instituce!“ Profesor neustále zvyšoval hlas. „Konečně se ukáže, kdo měl celá ta léta pravdu a že tomu, komu se smáli, se smát opravdu přestanou!“ Profesor už skoro hřímal. „Připravte se na jedinečný objev, který naprosto –„

 

„Utište se, Pavle, prosím,“ napomenula profesora Dolňáka okolo procházející ředitelka FMK, Volga.

 

„Ano, tedy, tak tedy, jak jsem, ano, takže, do toho.“ Vykoktal ze sebe profesor, spustil oči z odcházející ředitelky a vstoupil jako první do sklepení. Obratně sfoukával neexistující pavučiny a hbitě práskal bičem po stínech, které vytvářely naše pochodně. Postupovali jsme pomalu dál a zvědavě se rozhlíželi okolo. Čekali jsme, že ve sklepeních budou zavření studenti nesouhlasící s učebními metodami, ale s těmi už to buď bylo vyřízeno, nebo to byly jen legendy. Trochu se nám ulevilo.

 

Profesor držel v ruce staré nákresy a přes rameno mu koukal Lukáš Rovnal. Profesor se trochu ošíval, asi z toho byl trochu nervózní. Pak se Lukáš ozval autoritativním hlasem: „Jdeme blbě!“ Profesor se na něj otočil, změřil ho od hlavy až k patě a neuznav ho hodného slova, se otočil zpět k plánku. Rovnal se narovnal a šel si pro malířský baret, který mu mezitím ukořistil po zdech poletující Matěj.

 

Já jsem se zatím bavil s Kubou Železničním o tom, co tam najdeme. Kuba vyjádřil přesvědčení, že by se nám nějaké zlaťáky šikly a on konkrétně by byl spokojený s pár kily zlata. Vcelku jsem jeho názor sdílel. Kuba pak ještě dodal, že by se za to dala pořídit spousta věcí, jako třeba tablety, notebooky nebo granule. Souhlasně jsem se na něj usmál a v tom se to stalo!

 

Náš průvodce zavelel „stát!“ a my se nevěřícně koukali na podlahu. Něco se z ní totiž klubalo. Naprosto jsme netušili, na co můžeme narazit a tak jsme měli pochodně v pohotovosti. Ohěn je totiž dobrý sluha. Klubání podlahy nepřestávalo a za chvíli se z ní vyloupla postava.

 

„Co to sakra je?“ Podivil se Profesor.

 

Postava se hrabala z hlíny a už přitom se na nás všechny smála. Moc jsem nechápal jak to, že mu hlína v úsměvu nevadí. Pak jsem to pochopil z výkřiku některých spolužáků.

 

„To je přece Krtek!“

 

Krtek zamžoural a nasadil si brýle. Jeho úsměv ještě více rozšířil a začal si šťourat hlínu a žížaly ze zubů. „Aha, tak proto ti říkají Krtek,“ řekl jsem pln pochopení. „Proč ses vlastně vyhrabal ven?“

 

„Protože jsem ve své noře zaslechl nějaké zvuky a došlo mi, že tu někdo chodí. Pak jsem díky svým vytrénovaným uším uslyšel, že se bavíte o pokladu a já jsem si řekl, že bych vám v tom hledání mohl pomoct.,“ vysvětlil Krtek a poškrábal se za uchem.

 

Profesor Dolňák se vzpamatoval a vyzval nás, ať pokračujeme, jinak tu budeme do večera. Vyrazili jsme vpřed. Po půl hodině bloudění sklepením jsme došli k něčemu, co profesor nazval „Tak je to tady!“ a začali jsme onen kus zdi prozkoumávat. Krtek přiložil pařáty k dílu a brzy našel dutý kus zdiva. Radostně se několikrát otočil kolem své osy a pak vítězoslavně ukázal prstem. „Tam.“

 

Prof. Dolňák zavelel „Ustupte!“ a zapráskal bičem pro dosažení dramatického efektu. Potom sfouknul poslední pavučinu, která tam nebyla, a s mocným výkřikem kopnul přímo proti místu, které mělo obsahovat skrýš. Zeď, která se jakoby chvíli rozmýšlela, jestli má nějak zareagovat, se nakonec sesula a odhalila to, co v ní bylo nejspíš po celá staletí schováno. Všichni jsme se natlačili k otvoru, abychom lépe viděli.

 

A byl tam.

 

Teda spíš byla. Krásná, kovaná a zachovalá truhla.

 

„Jupí!“ Vykřikl profesor Dolňák.

 

Hned dopoledne se do školy začalo sjíždet mnoho televizních stanic a všichni si chtěli popovídat se studenty, ale hlavně s jejich lídrem, profesorem Dolňákem. Ten nešetřil chválou na své studenty a vlastně to vypadalo, jako by to bez nás ani nezvládl. Přitom všichni víme, že bez jeho vedení bychom k žádnému pokladu nedošli.

 

Každý z nás prváků a Krtek si odbyl svou chvilku slávy v záři televizních kamer a reflektorů. Nikdy bych nevěřil, že na naší skvělé fakultě zažiju něco tak neobvyklého, jako je hledání pokladu. A všem nevěřícím Tomášům doporučím, ať se sami podívají na dnešní datum. Dnes se totiž děje spousta věcí, které by se jiný den stát nemohly.

 

P.S. Jména všech aktérů v reportáži byla pozměněna, aby je fakt nikdo nepoznal.