Ospalá reportáž ze Dne Salvatora 2010

Školní projekty jsou zábava. Vůbec největší zábava jsou ty části projektů, kvůli kterým musíte v neškolní den vstávat v pět hodin!

Krátké info na začátek. Den Salvatora je akce konaná nejen pro děti, kde si účastníci můžou osahat vybavení integrovaných záchranných složek, kouknout na připravené zásahy a dozvědět se o bezpečnosti. Je to zakončení Ceny Salvator 2010, jež oceňuje hrdinské činy našich spoluobčanů. Pro více informací vás odkážu semhle. No, a jako člen PR sekce jsem měl sloužit jako spoluorganizátor, nosič židlí a taky dohlédnout s ostatními na to, aby se některé z děcek neutopilo v rybníce nebo je neodfoukla helikoptéra.

Ranní vstávání je hrozná věc. Určitě všichni máte občas pocit, že byste se tááák rádi vyspali, ale prostě nemůžete. Podle mě mezi tím existuje přímá úměra. Když brzo ráno vstávat nemusíte, tak to zase tolik neřešíte, ale když vstávat prostě musíte, stává se pocit nutnosti „vyválet se do růžova“, velice akutním. Něčím podobným jsem si dnes prošel. V pět hodin ráno mi radostně zacinkal budík, já se pro něj neméně radostně natáhnul a mrsknul s ním směrem z otevřeného okna. Jenže budík měl kliku. Aktivní spolubydlící okno v noci zavřel, a tak se výhlídkový let s cílem Dlažba, pro otravného posla ranní vstávačky, nekonal.

Mátožně jsem se zvedl z postele a připadal si jako zombie v jednom z klasických filmů od Romera. (Poznámka: Pokud musíte vstávat v pět hodin, jděte spát dřív, jak ve tři ráno, pomůže to.) Spolubydla se vyděšeně přikrčil pod dekou, když místo mého pozdravu „Dobré ráno“, opustilo má ústa něco jako: „Ghrrghr!“ Zažil jsem si pravděpodobně nejdelší cestu do koupelny vůbec a tam se jal zkulturnit. Můj zbědovaný výraz mi moc šancí na úspěch nedával, ale bojoval jsem statečně. Sprcha dokončila dílo a já vypadal aspoň trochu jako člověk.

Pak následoval kolotoč oblékání, deodorantů, převlékání toho, co jsem si dal naruby, spílání vesmíru a všechny ty kratochvíle, které k rannímu vstávání patří. Pak byl čas vyrazit. Cesta Zlínem proběhla v klidu (v půl 6 téměr žádný provoz, jak šokující!) a do Otrokovic jsme dorazili na čas. Povinná zastávka pro cukrový doping v pekárně a mohlo se jít přímo na místo určení. Akce se konala na venkovním prostranství u rybníka a od začátku uzavíraly sázky na to, jestli bude pršet, jak moc a jak dlouho vydrží helikoptéra při prudkém dešti ve vzduchu.

Čekal jsem, že až dorazím k hloučku spolužáků, potkám stejně mrtvolné a ospalé lidské schránky, ale nestalo se tak. Buď jsou na nechutné ranní vstávání zvyklí (respekt), jsou velmi přizpůsobiví (větší respekt) nebo výborní herci (největší respekt). Tak jsem se trochu profackoval, spolubydlící pomohl a mohlo se jít na věc. Nachystat stany, židle, lavice, fáborky, dotáhnout člun na vodu, otestovat záchranné vesty, prostě přípravy v plném proudu. Ne každý den děláte akci pro tisícovku dětí.

V devět hodiny byli nachystání také hasiči, policisté a záchranáři. Divá zvěř, pardon, tedy děcka, mohla být vpuštěna. V tu chvíli jsme se z pozice nosičů stali supervizory a zajišťovali hladký průběh programu. S partou spolužáků jsem zaujal místo u dalšího spolužáka, který plnil funkci vskutku záviděníhodnou. Musel si navléknout gumový oblek ve tvaru domečku a pochodovat mezi dětmi, fotit se s nimi, děsit je a tak podobně. A protože jsme testem (testy) velmi brzy zjistili, že domeček je z gumy a tudíž nezničitelný, všimla si toho i děcka. Podnikala na něj pak takové nálety, že by se za ně ani Red baron stydět nemusel. Naštěstí se jich většina chtěla opravdu vyfotit, než si bouchnout. Asi.

Pak začalo pršet. Sláva sláva sláva, je krátce po začátku a někdo nahoře si jen tak usmyslí, že nám udělá na čele vrásky. Kam si ale přijdou na nás. Hlavní manažerka vrhla směrem k nebesům tvrdý pohled a hle, někdo se nejspíš leknul a déšť zastavil. Helikoptéra tedy mohla přiletět. Vyznačili jsme perimetr, do kterého drobota nesmí a jeho hranici chránili vlastními těly. Však to znáte z filmů, vrtule helikoptéry je docela fičák a nestály jsme o bulvární články typu „Zlínské děti jsou do větru“.

Helikoptéra přiletěla, logicky přitáhla pozornost stovek dětí, které nadšeně čekaly, jestli opravdu letí k nám. A ano, milé děti, opravdu k nám letěla.  Pilot si střihnul tři oblety kvůli zvýšení napětí a pak hladce dosedl se strojem na zem. My jsme drželi stany, děcka vlála zaklesnutá do sebe v řetězech po louce a spolužák v domečku položil pevné základy za mohutným stromem. Nakonec se rotor uklidnil a všichni se mohli narovnat. V mžiku byl stroj obklopen malými postavičkami.

Po těžké dřině a záchraně čepic, vlasů a stanů před větrem, byl čas na pauzu. Ta skončila okamžikem zahájení ukázky záchrany tonoucího a dokonce z jachty vypadnuvšího figuranta. Figurant to nakonec zvládnul a z několika hloučků dětí se ozvalo zklamané zahučení.

Nastal čas využít ukořistěné potravinové lístky (retro style speak!) a jít se najíst do blízkého hostince. Šla nás docela velká skupina, a tak se na nás pak hospodský příjemně usmíval. Když zjistil, že prakticky veškerá naše útrata bude pár papírků, přijal objednávku a vplul zklamaně zpět do restaurace. Náladu mu pak významně spravily houfy dětí, vojáků, hasičů, policistů, kteří se z akce šli najíst právě k němu. Prostě karma.

Udeřila dvanácta hodina dopolední a byl čas úklidu. Protože nás bylo relativně hodně (já vím, to vám nic o skutečném počtu neřekne, ale budete mi prostě muset věřit, že to stačilo), tak to nebyl nijak velký problém a za chvíli bylo hotovo. Potom následoval přesun do Zlína a vidina zaslouženého dospání spánkového deficitu.

Závěrem bych rád poděkoval všem spolužákům, kteří Den Salvatora organizovali, lidem z řad policie, hasičů a záchranářů, jež přijeli zabavit a poučit takovou spoustu lidí a taky dětem za to, že nás moc nezlobily, a tak to gumový domeček i členové týmu nakonec přežil bez úhony. Jo, a taky musím pochválit tu restaruaci U zvonu (snad si to pamatuju dobře) za vynikající řízek, co jsme dostali. Díky všem, you made my day!